Vše se prý skládá ze čtyř živlů: země, ohně, vzduchu a vody. Pokud jde o povahu člověka, vychází se z předpokladu, že u něj převažuje vždy jeden živel nad ostatními. Pojďme se tedy postupně s jednotlivými živly zevrubněji seznámit. Dnes bude řeč o živlu země. K tomuto živlu se váže substance v pevném stavu.
Zemský živel – živel ženské podstaty
Podobně jako v ostatních přírodních kulturách i ve slovanské filozofii je zemský živel ženské podstaty. Naši předkové Zemi považovali za živou bytost a uctívali ji s vědomím, že je to „Matka Země„. Tráva jsou její vlasy, vodní toky žíly, skály jsou kosti…
Země – pomocnice v léčbě nemocí
V zemi viděli Slované pomocnici v léčbě nemocí, která jim poskytovala léčivé byliny. Nedovolovali, “aby se se zemí svévolně hýbalo, aby se do ní tlouklo a trhalo na ní bezdůvodně”.
Úctu k zemi projevoval náš slovanský národ množstvím jarních zvyků
Například:
- první brázdu musel vždy vyorat vladař;
- zaorávaly se skořápky z velikonočních vajec (oběť Zemi).
“Zemitý” člověk – jaký člověk se skrývá pod tímto označením?
V našem jazyce se zachovalo označení „zemitý“ na člověka „zemité povahy“, která se projevuje jakousi tvrdostí, stálostí, flegmatismem. Charakterizuje ho rčení: „Stojí nohama pevně na zemi.“
- Člověka pod vlivem tohoto živlu je těžké vyprovokovat, protože je ve své podstatě neútočný.
- Pokud ho však něco rozzuří, je stálý ve svém hněvu a je těžké ho zastavit.
Toto je typické pouze pro Slovany. Proto by bylo vhodnější nazývat Slovany ne národem holubičím, ale zemitým.
Země jako jednolitá bytost
Země byla našimi předky chápána jako jednolitá bytost, která má velkou různorodost a má mnoho pramenů i pramínků zemské síly. Zemská síla vyvěrá na pahorcích, horách, kopcích a v zemských zlomech (dračí díry). Na tato místa chodili naši předkové pro vykonání obřadu vnitřního přerodu a vlastního obrození.
