Oheň je výrazný duchovní prvek v slovanské kultuře. Nejznámější zvyk spojený s posvátností ohně jsou svatojánské ohně, které se pálí na oslavu letního slunovratu (4 vatry se rozloží na všechny světové strany – přes ně se pak skáče, a ten, koho oheň nespálí, je duchovně čistý). Ve starších dobách patřilo k těmto slunovratovým oslavám i tančení v ohništi (dodnes se zachovalo například u Bulharů). Zimní slunovrat měl také svůj ohňový obřad, kdy se pálil kmen (v současnosti z toho zůstaly jen vánoční svíčky).
Člověka ve znamení ohně charakterizuje například rčení: „Je horká hlava.“
Očistné využití kouře a ohně
Typickým zvykem byly jarní obřady, při kterých mělo velký význam očistné využití ohně a kouře. V tomto období se zapaloval v pecích nový oheň třením dřev. Takto vzniklý oheň byl udržován i v létě a pokud vyhasl, hospodyně nezaložila nový, ale šla k sousedům po uhlíky, aby byl v domě původní posvátný oheň. Pokud byly doma dvě pece, bylo třeba oheň přenést z jedné do druhé, aby měl oheň v obou stejného ducha.
Oheň – věštění, čarování a léčení
Oheň využívali Slované na věštění, čarování a léčení. Své mrtvé spalovali stejně jako Indové a lidé, kteří žili na našem území před Slovany. K původním zvykům našich předků patří i zapalování ohně (obvykle velké vatry) na hrobech během „Dušiček“. Dnes se zapalují pouze svíčky.
Oheň – lidové písně, pohádky a pověsti
Oheň nechybí v našich lidových písních, pohádkách a pověstech. Jak říká pohádka „O dvanácti měsíčkách“, kteří sedí kolem ohně, oheň byl využíván na rozjímání (koukání do ohně uklidňuje a dává prostor pro očistu duše).
Pověst o Jánošíkově zkoušce mužnosti, ve které musel udržet žhavý uhlík pod pupkem, poukazuje na duchovní postupy staroslovanských duchovních, kterým ani přímý dotyk s ohněm neublížil.
Živý, čili posvátný oheň
Za živý nebo svatý oheň se v lidových zvycích považuje právě oheň rozdělaný starým způsobem – dřívky, křesadlem, křemenem. Ohniště muselo být zameteno čistě koštětem. Po rozhoření ohně se mu dával pokrm a nápoj v podobě polena a hrnku s vodou, který se k němu stavěl.
Očistná a léčivá moc ohně
Ohni se připisovala očistná a léčivá moc. Chránil před démony, a proto se mu přinášely oběti: těsto, sádlo, obilí a jiné pokrmy. Nikdo nesměl na oheň plivat ani se s ním hrát. Hasit se směl pouze chlebem a solí. Očistnou funkci sdílel i kouř. Například obřadní vykuřování a zahánění bouřkových mraků.
